NOVELA INSOLVENČNÍHO ZÁKONA
ANEB „ODDLUŽENÍ PO NOVU“

Dne 01.06.2019 vstoupí v účinnost dlouho očekávaná a velmi diskutovaná novela zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, jinak známý jako insolvenční zákon. Proč zrovna dlouho očekávaná a velmi diskutovaná? Na to se pojďme v tomto dnešním vstupu společně podívat.

Největší přelom, o kterém lze hovořit, jsou nové „vstupní podmínky pro oddlužení“, které jsou pro dlužníky oproti stávající zákonné úpravě značně „odlehčené“ a budou umožňovat vstup do oddlužení i lidem, kteří na oddlužení zkrátka „neměli“.

Jak jistě víme, dnes dlužníci musí při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení doložit, že jsou schopni splnit „magickou“ hranici 30% z hodnoty nezajištěných závazků za dobu 5 let trvání schváleného oddlužení, aby mohli do oddlužení vůbec vstoupit. Právě tato podmínka neumožňovala velké části dlužící společnosti řešit svou situaci oddlužením, neboť zkrátka neměli dostatečné příjmy na to, aby byli schopni uhradit právě povinných 30% objemu pohledávek nezajištěných věřitelů. Jejich dluhová past se tak pouze prohlubovala, neboť úroky, smluvní pokuty a náklady související s vymáháním pohledávek, věřitelé sami od sebe „nestopnou“.

Podle očekávané novely insolvenčního zákona shora uvedená podmínka úhrady nejméně 30% nezajištěných závazků za dobu 5 let splátkového kalendáře odpadá, neboť dlužník může nově splnit oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty následovně:

• kdykoliv, pokud dlužník zaplatí pohledávky nezajištěných věřitelů v plné výši (stejně tak jako při stávající úpravě), kdykoliv v průběhu 5 let, pokud zaplatí 100% svých nezajištěných závazků, nebo
• pokud dlužník v době 3 let od schválení oddlužení zaplatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek, nebo
• po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů (přičemž se má za to, že tuto povinnost dlužník neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek).

Na začátku insolvenčního řízení tak nebude nikdo znát dobu, po kterou bude oddlužení trvat, a bude zejména na insolvenčním správci, aby „hlídal“ splnění zákonných podmínek pro oddlužení ze strany dlužníka, a po jejich splnění dal tuto skutečnost včas na vědomí insolvenčnímu soudu (lze jen doporučit, aby si dlužníci sami splnění podmínek hlídali a insolvenčního správce sami aktivně o tomto informovali). V tomto směru nutno zmínit, že samotným insolvenčním správcům přibude značné množství práce, neboť novela insolvenčního zákona předpokládá ještě poctivější dohled insolvenčního správce  nad plněním podmínek oddlužení ze strany dlužníka (např. si lze pod tímto představit, že nepracující dlužník bude muset insolvenčnímu správci předkládat potvrzení o tom, že se dlužník aktivně ucházel o zaměstnání prostřednictvím potvrzení zaměstnavatele o účasti na pohovoru, aj.).

Nutno zmínit, že novela insolvenčního zákona rovněž navrhuje stanovit, že návrh na povolení oddlužení bude zamítnut mj. v případě, kdy bylo v posledních 10 letech dlužníku přiznáno osvobození od placení pohledávek v předcházejícím oddlužení. Jinými slovy, pakliže si dlužník projde úspěšně svým oddlužením, po skončení svého insolvenčního řízení si může podat nový insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení až po uplynutí 10 let. Současná úprava insolvenčního zákona žádnou takovou lhůtu nezná, a dlužník tak může bez časového omezení podat nový insolvenční návrh ad absurdum i třeba bezprostředně po skončení svého insolvenčního řízení. O úspěšnosti takto podaného insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení lze však polemizovat, neboť insolvenční soud by jistě zvažoval podaný návrh zamítnout, a to z důvodu nepoctivého záměru dlužníka.

Další pozitivní novinkou pro dlužníky bude možnost tzv. přerušení oddlužení a prodloužení oddlužení. Na návrh dlužníka či jeho insolvenčního správce může insolvenční soud z důležitých důvodů přerušit již probíhající oddlužení, a to na dobu až 1 roku. Insolvenční soud rovněž může na návrh dlužníka z důležitých důvodů rozhodnout i o tom, že se doba, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek (tzn. 3 roky, resp. 5 let trvání splátkového kalendáře), prodlouží až o 6 měsíců.

Poslední novinkou, kterou v dnešním vstupu zmíním, je odpadnutí povinné přílohy insolvenčního návrhu, a to „seznamu závazků“. Právě tato povinná příloha byla často pro dlužníky a zpracovatele insolvenčního návrhu velkým problémem, neboť dlužníkům často chyběly podklady ohledně jejich závazků, na základě kterých se předmětný seznam závazků vyhotovuje. Pro nedodání dostatečných podkladů ze strany dlužníků tak byli dlužníci často zpracovateli insolvenčních návrhů odmítáni, neboť zjišťování závazků dlužníků je časově velmi náročné a za současných podmínek odměňování pro zpracovatele insolvenčních návrhů nevýhodné. V tomto směru tak nutno konstatovat, že by dlužníci neměli mít po účinnosti novely insolvenčního zákona větší problém s vyhledáním zpracovatele insolvenčního návrhu.

Závěrem lze říci, že právě s ohledem na „změkčení“ celého oddlužení se považuje novela insolvenčního zákona za kontroverzní, neboť jí nemalá část společnosti vnímá jako „dluhovou amnestii“.  Do jaké míry se tato „značka“ novely insolvenčního zákona potvrdí však bude ovlivňovat právě aktivní a individuální přístup insolvenčních soudů a insolvenčního správce k jednotlivým řízením. Je tak nutné doufat, že insolvenční soudy a insolvenční správci na své povinnosti v tomto směru pro mnohost případů nerezignují, čímž by mohlo dojít k naplnění záměru novely insolvenčního zákona, tj. pomoc začlenit větší část dlužníků do řádného ekonomického života a eliminovat tak „šedou zónu“ ekonomiky.